První plány procestovat západ USA padly někdy v únoru 2011. Já i moje kamarádka Ivanka jsme byli v nic moc životní situaci a tak jsme si z hecu řekli, poletíme poznávat USA. Z hecu se vyklubal plán. Byli jsme dva a přes internet jsme našli pár z Moravy – Dorku a Čaka. Po pár telefonátech a seznámení on-line bylo rozhodnuto. Letíme!!! Pak už nestálo nic tomu koupit letenky, zařídit auto a 30. 6 jsme mohli odletět za velkým dobrodružstvím.

1. den – Amsterodam
2. den – Los Angeles
3. den – Los Angeles – Hollywood, Beverly Hills, Venice Beach
4. den – Los Angeles, Calico, Las Vegas
5. den – Las Vegas – Hoover Dam – Route 66 – Grand Canyon Village – Page
6. den – Page – Horseshoe bend, Carl Hayden visitor center, Lake powell
7. den – Page, Antelope Canyon, Lake Powell, Monument Valley, Mexican Hut
8. den – Torrey, Capitol Reef, Bryce Canyon, Cedar
9. den – Mexican Hut – Natural Bridges, Glen Canyon, pokus o Gobblins Valley, Capitol Reef
10. den – Cedar City, Cedar national park, Zion, Las Vegas
11. den – Las Vegas
12. den – Las Vegas, Death Valley, Mono Lake
13. den – Mono Lake, Bodie, Yosemite
14. den – Yosemite, Oakdale
15. den – San Francisco: Golden Gate Bridge, Pier 39
16. den – San Francisco
17. den – Berkley, Sequoia National Park, Visalie
18. den – Pacific Highway, Malibu, Los Angeles
19. den – Los Angeles, Universal Studios Hollywood

1.den – Jak jsme skončili v Amsterodamu

30. 6. 2011 – Odlet z letiště byl v 7:10 ráno. Volný čas jsme využili k prvnímu osobnímu seznámení s Čakem a Dorkou. Když jsme se konečně dostali k naší „gate“ a koupili si cestou nějaký ten časopis, začal se nám rýsovat průšvih. Přestupový čas v Amsterdamu byl hodina deset. Nejdříve nám to připadalo jako dost času ale našemu letadlu (Travel Service) nahlásili dvacet minut zpoždění kvůli pozdnímu příletu na letiště. Dvacet minut z výsledného přesunového času mínus – ale to přece ještě dáme!

Na letišti se s námi zapovídal pán, který letěl s rodinou do Atlanty. Vedle něj seděla slečna Petra, která letí také do LA, letí úplně poprvé, sama a neumí moc anglicky. Tak jsme Petru trochu adoptovali. Alespoň na jeden den. Ve chvíli, kdy se nám zpoždění vylouplo na něco přes půl hodiny, tvrdili nám stewardi, že pilot poletí rychleji, že stáhne výsledný letový čas 1:40 na něco málo přes hodinu. Jenže pak se ještě letadlu muselo měnit kolo. Výsledek byl něco málo k hodině zpoždění před odletem. Než jsme se všichni nasoukali do letadla, bylo zpoždění 1:10. Vedoucí stewardů nám oznámila, že let potrvá asi hodinu a deset minut.

Když jsme přistáli v Amsterdamu, měli bychom ještě asi dost času stihnout přesun na letadlo do Los Angeles. Jenže se nám vyrýsoval další průšvih – nebyla volná žádná „gate“, a tak jsme stáli přes deset minut na runwayi, než nás umístili a dovolili nám z letadla vystoupit. Samozřejmě jsme vystupovali na úplně opačné straně letiště, než jsme potřebovali nastoupit. Dali jsme se tedy do běhu a hledali správné písmeno a číslo na cedulkách. Trochu to připomínalo scénu z filmu Sám doma. Když jsme konečně doběhli na vytouženou F7, akorát pán zavíral dveře a oznámil nám: „too late.“ Děkujeme tedy ČSA za zpoždění a KLM za to, že chvilku nepočkala, i když v konečné výzvě k nástupu postrádala 68 pasažérů.

Naše další kroky směřovaly na transfer. Konečně jsem pochopil, proč se lidé, kteří létají, osypou, když se řekne slovo transfer! Dostali jsme lísteček a tři hodiny jsme čekali, než na nás přijde řada, aby nám oznámili, že poletíme až zítra (a to nás chtěli původně poslat dvěma různými lety!). Dostali jsme zdarma hotel a nazdar zítra. Byli jsme naštvaní, zklamaní, unavení a hladoví. Nechtělo se nám zůstat v Amsterdamu, chtěl i jsme být na cestě do LA. Vyzvedli jsme si ale poslušně papíry k ubytování v hotelu a vyrazili na jídlo do Burger Kinga. Aspoň ten hlad jsme ukojili. Poté jsme vyhledali hotelový autobus a nechali se odvézt někam daleko do polí.

První dojmy z hotelu nebyly úplně ideální, dokud jsme nezjistili, že má čtyři hvězdičky, že dostaneme večeři a snídani. Přejezení hamburgery, tortillami, hranolkami a kroužky jsme zavětřili švédské stoly. To bylo něco pro nás! I kdybychom měli prasknout, chtěli jsme toho spoustu ochutnat! Čak se zachoval jako správný Čech. Přestože byl po obědě, nandal si vrchovatý talíř všeho, co mu padlo do oka a všechno také snědl. Po jídle jsme dostali karty od pokojů. Koberce, měkká postel, obří televize, veliká koupelna s vanou a sprchovým koutem. Prostě paráda! Vše připravené, načančané, báječné. Prostě kompenzace jak má být. I když bychom asi opravdu raději letěli do LA, nebyli jsme už tolik naštvaní a nálada se lepšila.

Odpoledne jsme se rozhodli, že vyrazíme do centra Amsterdamu. Hotelovým autobusem jsme se dostali k letišti a tam jsme začali zjišťovat, jak se tedy dostaneme do centra. Zjistili jsme, že je cesta celkem komplikovaná. Ale kdyby byla jen komplikovaná – byla i dost drahá (zpáteční cesta všemi spoji cca 17 euro). Navíc nás přepadala čím dál tím větší únava. V každé volné chvíli jsme prostě usnuli (na zemi, na lavičce, v autobuse, pomalu i ve stoje – Honza usnul i na schodech). Rozhodli jsme se tedy, že si projdeme obchody na letišti, koupíme si něco k pití a vyrazíme na hotel dospat spánkový deficit.

A ještě malý dodatek: kartáček jde použít i bez pasty, náhradní spodní prádlo se vejde do příručního zavazadla a mikiny si berte do letadla (tady v Amsterdamu je trochu chladněji, než u nás). My máme jen ty mikiny – jsme bez zavazadel, protože ta jsou uskladněna někde na letišti a čekají na odlet do LA. Snad poletí s námi.

01072011431

let_ (5 of 57)

let_ (12 of 57)

let_ (24 of 57)

let_ (33 of 57)

2.den – Konečně v Los Angeles

Východ slunce nad Amsterdamem byl nádherný. Probudili jsme se brzy – vyspalí, odpočinutí, připravení na následující cestu. Něco po sedmé hodině jsme se nasnídali. Snídaně proběhla formou švédských stolů, takže jsme se s vidinou, že další jídlo dostaneme až v letadle, najedli co to šlo. Také nás v restauraci oslovil zaměstnanec aerolinií ze Slovenska. Chvíli jsme si s ním povídali a na rozloučenou nám popřál šťastnou cestu. Čak si samozřejmě neodpustil dotaz, jestli není náhodou dotyčný pán náš pilot ze včera… gestem naznačil, že by si spolu popovídali ručně o našem včerejším zpoždění.

Letadla prostě nelétají přesně. Opět jsme před odletem měli hodinu zpoždění. V letadle jsme se usadili pěkně za sebou, každý viděl sice kousek křídla, ale jinak byl pohled z okénka krásný. Země, voda, lodě, Grónsko, kry, Amerika. Za jedenáct hodin letu jsme dostali dvě teplá jídla, nějaké ňamky a hodně pití. Jídlo holandských aerolinek KLM bylo opravdu vynikající! Cesta utekla rychleji, než jsme čekali. Hlavně ve chvílích, kdy bylo na co koukat z okénka. Letěli Boeingem 747 – to je taková dvoupatrová obluda pro 415 cestujících. Každý jsme před sebou měli LCD televizi, spoustu filmů a možností hrát hry se spolucestujícími po síti.

Do LA jsme přiletěli odpoledne s hodinovým zpožděním. Už z letadla jsme si nesli vyplněné modré formuláře pro imigrační oddělení. Krom toho potřebujete pro návštěvu USA ještě schválenou ESTU. Úředníci byli v celku v pohodě. Koukli na pasy, vzali otisky, udělali fotku a zeptali se na pár kontrolních otázek – každého na něco jiného. Např. kolik máte peněz, jak se čte vaše jméno, co budete dělat v USA, co děláte doma atd. Standardní otázky, které najdete na internetu. Po té jsme vyrazili pro kufry. Dorka s Čakem je viděli hned. Ivči dorazil s menším zpožděním. Ale Honzův se ne a ne objevit. Po docela složitém pobíhání kolem všech kolotočů s kufry, jsme vyhledali úředníka KLM, který po chvíli datlování do počítače oznámil, že batoh do LA nedorazil. Oznámil také, že by snad měl dorazit zítra a vzal si adresu na hotel, kde jsme měli být ubytovaní, že nás kontaktuje. Čak zahlásil, že po 50 hodinách v jednom spodním prádle bych si mohl založit blog „18 dní v jedněch trenkách – blog pro otrlé muže.“ Tak tři kufry ze čtyř jsme měli, čtvrtý byl přislíben na následující den a s tímto jsme se vydali k poslední kontrole. Tou jsme prošli úplně bez problémů – žádné hrabání v taškách a s popřáním pěkných dní. Když jsme vylezli z letiště, vydali jsme se hledat autobusovou stanici, odkud nám jel autobus do naší půjčovny aut (Dollar). Líbí se mi systém shuttle busů, že vás prostě odvezou a nenechají vás to hledat samotné. Pán za přepážkou z nás ještě k smluvní ceně vytáhl nějaké dolary za nějaké pojištění v případě poruchy a nabídl nám výběr autíček stejného typu. Vybrali jsme si SUV Ford Escape za celkovou částku kolem 15 tis za 19 dní. Tak auto by bylo. Zbývalo najít hotel a ubytovat se.

Bez GPS navigace bychom byli ztraceni. Toto je věc, kterou bych doporučil všem, co se jedou podívat do USA a mají v plánu cestovat. Po delší cestě dostali k hotelu ve West Hollywoodu. Nakráčeli jsme si do recepce a dožadovali jsme se našich pokojů zabookovaných na tři noci. Pán nám ale oznámil, že to nejde. Tím, že jsme nepřijeli včera, naše rezervace i platba propadla. My jsme ale posílali email hned, jak jsme zjistili, že let nestihneme. Byl odeslán cca ve 2 v noci místního času. Takže jej mohli mít hned ráno. On ale tvrdil, že nic nedostal. I tak nechápeme, jak je možné, že nám zrušili rezervaci na tři dny, když v papírech stálo, že můžeme přijet kdykoliv. Nakonec jsme tedy dostali alespoň jeden dvoulůžák, pro čtyři osoby, v kuřácké sekci budovy za 160 dolarů na dvě noci. Tu první noc si samozřejmě strhli v plné výši. S tím jsme ale tak nějak počítali. Takže spíme v malém špinavém a smradlavém pokoji. naštěstí za 2 dny mizíme do Las Vegas! Hned potom, co jsme naházeli věci do pokoje, hodili sprchu a vyměnili oblečení (tedy kromě Honzy, který jej stále nemá), jsme se při západu slunce vydali na pláž Santa Monica. Měkoučký písek byl moc příjemný na nohy, moře zas tak studené nebylo, legendární molo se zábavným parkem hrálo všemi barvami a moře moc krásně šumělo. Vypadalo to skoro až idylicky. Jen ten „Mič Bjůkenen“a nějaká kozatá blondýnka z pobřežní hlídky ve žlutém jeepu tam chyběla. Prošli jsme se po molu a za tmy se vydali najít nějaké občerstvení za rozumnou cenu.

Volba padla bohužel na Mc Donald (ano, i přes doporučení, že tam ne, jsme se vydali mezi Mexičany na hamburgera, hranolky a pití, protože to prostě bylo po cestě). U nás je Mc docela pěkný fastfood ale tady je opravdu vidět, že v „Mekáči“ jedí jen ti nejchudší. Když jste se kolem sebe rozhlédli – byl to samý mexikánec nebo bezdomovec. Cestou do hotelu většina lidí v autě pospávala. Přeci jen máme u nás doma o osm hodin víc. Následovala sprcha a pro Ivču s Honzou postel. Čak s Dorkou měli spacáky takže spali dnes na zemi. V ČR už bylo 8 ráno a my šli teprve spát. Tak tedy dobrou noc a dobré ráno.

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

3.den – Los Angeles – Hollywood, Beverly Hills, Venice Beach a návrat Honzova kufru

Fuj, šváb! Ano, čtete dobře. Ráno jsme našli v našem pokoji švába. Velkého, hnusného švába. Tímto klesl tento hotel ještě o dost níž. Takže Honza švába zašlápl a Čak jej poslal kamsi přes záchodové potrubí. Bohužel dnes budeme spát na zemi my. Aby si smls šváb také na nás.

V nabídce hotelu byla kontinentální snídaně. Naše představa: kousek pečiva, máslo, sýr, salám, něco sladkého a pití. Jejich představa: Pražené kukuřičné lupínky, mléko, různé sladké bomby (koblihovitého charakteru), káva a džus. Po přeslazené snídani jsme vyrazili natěšení do Hollywoodu. LA a přilehlá města je strašně velká oblast proto si dobře promyslete co všechno chcete vidět. My jsme měli už pouze jeden den, protože o druhý jsme přišli kvůli zpoždění letadla. První náš cíl byl chodník slávy. V osm ráno tam nebyla ani noha, což bylo dobré. Ale než jsme ho celý prošli a nafotili se, tak už tam bylo lidí až dost a také otravové, kteří se nás snažili nalákat na jízdu po městě. Před Čínským divadlem hledali otisky bot a rukou známých osobností a pak jsme je porovnávali s našimi. Kolem poledne už na chodníku chodí davy lidí. Celé se to dá projít za nějaké 2 hodiny klidným tempem. Vyfotíte se u hvězd, obtisknete ruce a nohy před čínským divadlem, okouknete nákupní centra a vyhlídku na nápis Hollywood.

Náš další cíl byl okouknout domy hvězd v Beverly Hills. Naivně jsme si mysleli, že v pohodě najdeme dům Walsových z BH 90210, k našemu překvapení vypadají všechny ulice v BH stejně. Všude vysoké palmy, vysoké ploty s pěknými domy a drahá auta. Prošli jsme se do centra a na policejní stanici kde řádil Axel Foley ve filmu Policajt z BH. Po 2 hodinách courání jsme se chtěli zchladit na pláži Venice beach. Jako fanoušek seriálu Californication jsem nemohl vynechat tuto čtvrť, která svou pláží sousedí se Santa Monicou. Je tu pěkná promenáda plná obchodů, podél pláže jsou fitcentra, basketbalové kurty a spousta lidí. Na první pohled vypadala na chudší čtvrť, byly tu vidět pouliční gangy a sálala z ní ta správná americká atmosféra. Počasí nám tou dobou už bohužel nepřálo a celé pobřeží zahalil mlžný opar, takže z kopání sešlo, protože voda nebyla moc teplá a lidí tu bylo jak much. Prošli jsme se tedy jen po promenádě a pozorovali jsme několik pouličních představení.

Z Venice jsme jeli do hotelu zjistit přesnou polohu nápisu Hollywood a jestli náhodou nedorazilo Honzovo ztracené zavazadlo. Polohu nápisu jsme zjistili, ale zavazadlo stále nikde. Honza byl značně nervózní, protože 1. neměl nic čistého na sebe a 2. zítra odjíždíme z LA pryč. Proto jsme se rozhodli zastavit se na letišti. Zavazadlo tam naštěstí bylo. Honza se uklidnil a mi jsme vyrazili k nápisu Hollywood. Autem se dalo přijet skoro až pod nápis, jen jsme se museli probloudit uzounkými uličkami skrz čtvrť na tom kopci. Doporučuji jet na místo podle navigace 34.130208,-118.319278, dojedete na konečnou silnice, kde jsou vrátka a cesta do kopce. Na kopci byl nádherný výhled na LA a zrovna zapadalo slunce, takže jsme udělali pár fotek a pak hurá do hotelu vykoupat a spát.

Zítra brzy vstáváme a jedeme 360 km do Las Vegas. V LA jsme neutratili ani dolar za vstupné. Všechno byly otevřené lokace. Doporučuji však navštívit Universal studios ve kterých jsem byl poslední den a v tom o něm také píšu.

Nedoporučuji hotel Hollywood Inn Express, ve kterém po nás lezly šváby.

Doprava:Všechny cesty jsme absolvovali autem, bez navigace to ani nezkoušejte, je to nejlevnější a zároveň nejrychlejší doprava. Poslední den po vrácení auta jsem jezdil metrem. Stálo 6 dolarů 24 hours jízdenka.

0L028958

0L028962

0L028987

0L028994

0L029009

0L029044

0L029050

0L029067

0L029069

0L029080

0L029087

0L029088

0L029102

0L029109

0L029130

0L029141

0L029163

0L029166

0L029168

0L029171

0L029174

0L029178

0L029182

0L039186

0L039204

0L039208

4.den – Los Angeles, Calico, Las Vegas

Probdělá noc. Teda alespoň pro Ivču, která spíc na zemi poslouchala, kde co chřoustá, křupe a praská. A jen čekala na to, až na ni skočí nějaký ten šváb. Ráno jsme se začali balit a vyrazili jsme na snídani. Úplně stejnou jako včera – hromada odporně sladkých výtvorů koblihovitého charakteru, kukuřičné lupínky, mléko, káva, džus. Narvali jsme věci do auta a vyrazit na cca 400 km cestu do Las Vegas! Cesta byla příjemná a celkově se v USA pohodlně cestuje. Všude vedly rychlostní silnice nebo dálnice a pustinu střídala městečka či obchodní centra. V jednom z nich jsme se zastavili a nakoupili jsme za lidové ceny nějaké dárky a oblečení. Také nás čekala premiéra v tankování. V USA se platí předem a až potom můžete taktovat! Honza se tu zamiloval do občerstvení 7-Eleven. Na hotdog za cenu 1 dolaru si totiž můžete naplácnout co chcete (zelenina, sýr, omáčky,… ). A co teprve ty jejich točené limonády.

Po cestě jsme měli Ghost Town – Calico. Nečekejte však žádné městu duchů. Je to klasická turistická atrakce. Pár baráčků a škola ve westernovém stylu. Z auta jsme vylézali do nějakých 37°C. Docela vedro a dusno. Vstup do městečka nás stál každého 6 dolarů, ale stálo to určitě za to a je to po dlouhé cestě příjemná zastávka. V Calicu se dřív těžilo stříbro a jeden čas tam žilo i 1500 obyvatel. Kolem stály dřevěné a hliněné domy plné obchůdků se vším možným. Calico je celé do kopce takže když vylezete na vyhlídku, vidíte široko daleko. Tedy za normálního počasí. Nám se bohužel zvedl vítr a hory byly zahaleny v písečném oparu. Ale i tak nás Calico, jehož domky jsou, naštěstí pro nás, opatřeny klimatizací, nadchlo.

Když jsme se chystali na cestu, řekla Ivča Čakovi, že má z toho dusna pocit, jako by mělo co nevidět pršet. Čak jí na to řekl, že možná tak u nás. Ale ne v poušti. Nasedli jsme do auta a vyrazili jsme do Las Vegas. Po chvíli cesty začalo opravdu pršet. No… pršet… Spadlo pár kapek… Při příjezdu do Las Vegas, na teploměru bylo 44°C. Neskutečné vedro. Nedalo se sáhnout na kapotu auta, když ho člověk otevřel. Venku jsme dostali neskutečnou facku z vedra.

Náš hotel Super 8 Casino jsme našli v celku rychle a snadno. Byl to menší hotel s čistými pokoji, koupelnou, klimatizací, bazénem i výřivkou. Ráno zdarma káva a čaj. Cena za čtyřlůžák 76 USD. Doporučuji. www.super8.com. Rozhodli jsme se zabookovat si tento hotel i na cestu zpět, kdy nás na naší cestě čekají ještě dvě noci ve Vegas. A teď k samotnému městu. Pokud nemá Američan na to, aby cestoval, stačí, když si zajede do města hazardu a má tu celý svět jako na dlani – Eiffelovka, Pyramidy , New York, Benátky a spousta dalších věci. Všechno vymakané do detailu. Mezi některými budovami repliky New Yorku se táhne i horská dráha. Než jsme došli do prvního obchodu, tak jsme málem umřeli vedrem. Byl to asi kilometr cesty. Z tohoto prvního obchodu se vyklubalo zastřešené městečko plné obchodů. Architektura ve stylu Itálie, Turecka,… Dokonce i bouřku nad bazénkem tam fingovali – malované nebe, hromy, blesky a déšť. Takže další procházka byla v obdobném duchu, jakmile nám bylo vedro, zalezli jsme do některého z obchodů a bylo nám jedno, jestli je to Prada nebo Dolce Gabana. Hlavně, že měli klimatizaci.

Všechno ve Vegas je velké, barevné a někdy i kýčovité – ale stojí za to to vidět. Je tu spousta atrakcí, na které nepotřebujete ani korunu. Měli jsme hlad a hledali jsme nějaké místo, kde se nadlábnout. Cestou jsme našli úžasný obchod M&M’s, plný nejrůznějších suvenýrů a bonbónů této značky! Po jídle jsme se rozhodli vrátit na pokoj. Začalo se stmívat a byli jsme nacpaní a unavení. Cestou na hotel zahřmělo. Nějak jsme tomu nevěnovali extra pozornost. Zalezli jsme ještě do obchodu se suvenýry a podívali jsme se, co tam mají. V tom začalo peklo! Blesky, hromy, průtrž a vítr. Paní u pokladny říkala Dorce, že prší poprvé po několika měsících. Chvíli jsme počkali, až se déšť trochu zmírní a vyrazili dál. Za celou cestu domů napočítala Ivča asi tři kanály. Takže si asi dovedete představit, jak to tam po takové průtrži vypadalo. Všude tekla voda, místy i nad kotníky. Prostě zážitek – průtrž mračen v Las Vegas! Když jsme dorazili na hotel, Čak zakončil mokrou výpravu slovy: „Tak a máme vypráno.“ Snad bude zítra v
Grand Canyonu konečně jasno.

0L039226

0L039227

0L039232

0L039245

0L039250

0L039270

0L039273

0L039277

0L039313

0L039328

0L039336

0L039338

0L049379

0L049389

0L049427

0L101654

0L101664

0L101667

0L101709

0L101726

5.den – Las Vegas, Hoover Dam, Route 66, Grand Canyon Village, Page

Dnes nás čeká rekordní ujetá vzdálenost. Celkem to bylo 760 km, do Grand Canyonu 500 km a z něj pak v noci 260 km do Page. Z Vegas jsme vyjížděli v 7 ráno, ale i tak už bylo docela dusno. Oblohu cestou pokrývaly mraky a první plánovaná zastávka po cestě byl Hoover Dam. Hooverova přehrada je betonová klenbová přehrada na řece Colorado v USA ležící na hranicích států Arizona a Nevada. Je vysoká 220 m a dlouhá 379 m. Přehradní nádrž Mead, kterou zadržuje se táhne do vzdálenosti 185 km a její hloubka dosahuje až 180 m. Je pojmenovaná po prezidentu Hooverovi a byla postavena ve 30. letech 20. století, jako ve své době největší přehrada na světě. Zároveň je to vodní elektrárna, která živí Las Vegas. Byli jsme na vyhlídce na dálničním mostě, který vede přes údolí, a také jsme se projeli po hrázi. Po cestě dál nás čekalo druhé tankování.

Z dálnice jsme sjeli na historickou Route 66. Možná by se hned na začátek hodilo říct, že je to silnice, která původně vedla z Los Angeles do Chicaga. Kolem ní najdete spoustu historických motel, benzínek a veteránů. No řekněte, kdo jste o ní neslyšel? Tady ji najdete v obchodech se suvenýry na magnetkách, hrnečcích, tričkách,… ale aby byla někde pořádná šipka „tudy sjedeš na Route 66“ nebo „Tady to začíná!“ to ne. Jen klasická cedule, jako všude jinde. Museli jsme ujet pořádný kus, abychom dojeli k první historické pumpě. Krásná atmosféra s nádechem nostalgie. Staré stojany, vraky starých amerických aut, reklamní cedule, lednice s Coca Colou a upozornění, že si máme dávat pozor na chřestýše. Nechyběl samozřejmě obchod se suvenýry. Honza byl ve svém živlu, pobíhal všude kolem a fotil různá zátiší. Podél silnice také vedla železnice, po které se proháněli nekonečně dlouhé vlaky.

Po Route 66 jsme se vydali na cestu do Grand Canyonu. Kaňon, který tok řeky Colorado modeloval milióny let, je téměř 446 kilometrů dlouhý, se šířkou od 500 metrů do 29 kilometrů. Největší hloubka je okolo 1 600 metrů. Ročně tam zemře cca 250 lidí (pád do kaňonu, úder blesku, pokousání veverkou, nebo shození mulou do kaňonu či zadušení jejím smradem. Když jsme vylezli na první vyhlídku, shodli jsme se na tom, že musíme přehodnotit význam slova „velký“. Grand Canyon je něco úžasného. Každý, kdo vidí, co dokázala řeka za miliony let, musí zůstat udiven. Při pohledu do té obrovské díry máte zvláštní pocit, není to závrať, ale takový nepopsatelný zážitek. Bohužel ta velikost nejde vyfotit, na fotce to prostě není ono, ať máte objektiv široký sebevíc, prostě to musíte vidět na vlastní oči. protože je kaňon obrovský jezdí tu Shuttle busy – autobusy, které vás zdarma zavezou na danou vyhlídku a případně zase zpět. Turistické trasy jsou někdy i na celý den, takže autobus se v případě, že máte na Canyon jen jedno odpoledne jako my, rozhodně hodí.

Trasy kaňonu jsou barevně rozděleny. My jsme hned na začátek šli komplet pěšky tu oranžovou. Kolem stezky poskakovaly velké veverky a žebrali po turistech jídlo. Už někdy v půli cesty se ozval první hrom. Věděli jsme, že bude zle a Honza se také stával pomalu víc a víc zamračený. Přijel fotit červený Grand Canyon a ono se mu zatahovalo. A jak jistě víte, bez sluníčka ty fotky prostě nejsou ono. Začal se opakovat včerejší scénář z Las Vegas, není nad to pravidelně moknout v poušti.

Než jsme došli cca po hodině na konec oranžové, začalo poprchávat. Sedli jsme na bus a nechali se dovézt do centrály. Rychle jsme si doběhli do auta pro mikiny a vyrazili na autobus jedoucí k modré stezce. Vystoupili jsme na předposlední stanici a šli pěšky na konečnou. Střídavě poprchávalo ale nenechávali jsme si výhled kazit. I Honza se přestal mračit, když stihl nafotit co chtěl ještě před příchodem deště. Došli jsme na konec modré a chtěli nastoupit do autobusů jedoucích na červenou stezku. Tam nám ale pan autobusák řekl, že kvůli dešti a bleskům tam turisty nevozí. Šli jsme tedy ještě kus zpět a pak nasedli na autobus, který nás dovezl zpět na parkoviště. To co jsme vidět chtěli jsme viděli, tak jsme mohli vyrazit dál. V Grand Canyonu by se rozhodně dalo zůstat několik dní a túrovat tu. Jednou se sem plánuji vrátit a zůstat tu déle.

Pomalu se stmívalo a my se vydali na cestu do 260 km vzdáleného Page. Nahlásili jsme noční příjezd, takže paní věděla, že nám rezervaci nesmí zrušit! (Aby se nám nestalo to, co v LA.) Protože dopoledne řídil Čak, večer byl na řadě Honza. V autě všichni usnuli a společnost mu dělaly jen siluety kaktusů všude kolem a indiánské rádio, kde hráli samé hulákající rytmy. Do Motelu 6 jsme dorazili po desáté večer. Ubytování proběhlo bez problému. Byly jsme grogy, dnešní cesta byla nejdelší, co byla v plánu, naštěstí díky tempomatu v autě a skvělé síti širokých silnic se cestuje opravdu pohodlně.

0L049519

0L049548

0L049559

0L049560

0L049569

0L049590

0L049592

0L049594

0L049642

0L049649

0L049660

0L059686

0L059737

0L059758

0L059763

0L059764

hower_dam

6.den – Page, Horseshoe bend, Carl Hayden visitor center, Lake powell

Dnešní den byl plánovaný jako odpočinkový a tak i vypadal. Všichni jsme si přispali. Vše, co jsme dnes dělali, se motalo kolem městečka Page, takže jsme toho moc nenajezdili.V Page se nachází celá řada cenově dostupných motelů. Za nás doporučuji Motel 6 nebo sousední Super 8. Cena za 4 lůžkový pokoj s TV, Wifi, bazénem, klimou byla 75 dolarů. V motelu si lze i vyprat. Také zde najdete větší nákupní centra jako např. Wall Markt a poštu. Jako první jsme jeli na nákup. Cesta plná kostelů (Ivča jich napočítala 9) byla pro nás docela děsivá. A to byly všechny v jedné ulici! V supermarketu jsme si nakoupili nějaké