Běžíme

Narychlo nahozené batohy nám poskakují na zádech. Proč musí být berlínské letiště Schönfeld tak velké? A proč musí být gate 63 od gate 9 přesně na jeho opačném konci? A proč jsem se nemohla líp podívat na tabuli s odlety? Ne, Treviso opravdu není Tenerife. 

Gate našeho letu už měla být dávno zavřená. Ale stejně to musíme zkusit. Podzimní týden v Berlíně nezní zdaleka tak lákavě, jako týden na plážích a v horách subtropického ostrova. Naše první společná cesta za teplem. Naštěstí je Ben, můj parťák na cestách i na cestě životem, tolerantní k chaosu, který kolem sebe pravidelně generuju, a nenadává mi. V duchu si to ale dvojnásob vynahrazuji sama. 



Stal se malý zázrak. Dobíháme právě na konec fronty, lapáme po dechu, letuška nás s úsměvem posílá dovnitř, gate se uzavírá… a už sedíme v letadle. Schoulím se v laciné sedačce Ryanairu, dívám se, jak se pode mnou vzdaluje země, srdce mi divoce buší a jsem šťastná.

Možná byste rádi něco věděli o místě, kam jsme to letěli? Tenerife je největší z Kanárských ostrovů, ležících u pobřeží severní Afriky. Z Prahy sem doletíte za něco málo přes pět hodin. Na tomhle krásném ostrově najdete nejen pláže z černého písku, ale také nejvyšší horu Španělska, Pico de Teide. To se svými 3479 metry dodává Tenerife jeho nezaměnitelnou siluetu a rozděluje ho na dvě části – suchý a slunečný jih proti vlhkému a zelenému severu.

Počasí je tu po celý rok mírné. V létě tu nejsou velká vedra – tak akorát na koupání, aniž byste se přitom uvařili. Na podzim a v zimě na pobřeží ostrova panují příjemné jarní teploty kolem 20 stupňů Celsia. Ještě v listopadu se tu můžete dočkat i krásných 25 stupňů Celsia, nejstudenější měsíc je naopak leden, kdy se na pláži moc neohřejete. 

Koupání v moři si na Tenerife užijí hlavně otužilci, protože Atlantik je celkem studený. Mnoho hotelů proto má vlastní vyhřívaný bazén. V severní části ostrova jsou větší vlny a je proto rájem především surfařů. 

Kromě moře tenhle ostrov nabízí také krásnou přírodu. Proto sem často míří i milovníci trekingu. Lákají je vavřínové lesy pohoří Anaga, pouštní krajina národního parku Teide, nebo pozorování východu slunce na samotné hoře Pico de Teide, odkud je při jasném počasí vidět až na okolní ostrovy. 

Tenerife je místem, kde můžete během jednoho dne zažít všechna roční období. I když je na pobřeží teplo a slunečno, když stoupáte do hornatého vnitrozemí, teploty dramaticky klesají. Můžete se tu ráno brodit sněhem na vrcholku Pico de Teide a odpoledne se už vyhřívat na sluníčku na pláži. Tenerife je prostě ostrovem mnoha tváří. 

Mrzneme

Nebo aspoň já. Ben si v ledové vodě Lago Martiánez přímo libuje. Asi byl v minulém životě polární medvěd.

Slaná jezírka Lago Martiánez jsou snad nejhezčí aquapark na světě. Protože je v Puerto de la Cruz moře často rozbouřené a na plážích se kvůli velkým vlnám a spodním proudům nedá vždycky koupat bezpečně, stojí na vyvýšeném útesu přímo na břehu moře tahle nádhera.

Můžete se tu pohodlně uložit do lehátka pod palmami a pozorovat, jak se mořská tříšť rozbíjí o skaliska a stříká do neuvěřitelné výšky. Nebo si zkusit zaplavat ve slané vodě, která má teplotu okolního Atlantiku. Což právě zkoušíme my.

Odhodlaně obeplavu aquapark kolem dokola a prohlásím tím svoji výpravu do vody za ukončenou. Jdu se rozmrazit na břeh. Ben se vesele koupe dál. Potom se sluníme na lehátkách, koukáme do moře a do nebe a je nám dobře.

Jedeme

Vysoko v horách Anagy les voní vavřínem a deštěm. Je tu asi o deset stupňů méně, než na pobřeží.

Zvedá se mi žaludek. Serpentiny v tomhle pohoří jsou opravdová zkouška středního ucha – a řidičských schopností.  Ben statečně kroutí volantem. Na jeho řidičském průkazu pomalu ani nestačil zaschnout tisk, ale úzké a děsivé zatáčky v úbočí hor zvládá s přehledem.

Zastavujeme. Mírně prší. Na miradoru – vyhlídce do údolí – prodává usměvavý místní chlapík sladkosti. Přední sklo auta zdobí drobné kapky deště. Vyhlídka je nádherná.

V turistických informacích kombinovaných s obchůdkem v Carmen de la Cruz prodávají nejen občerstvení a suvenýry, ale i pláštěnky a teplé oblečení pro překvapené turisty, kteří sem dorazili z vyhřátých pláží jihu. Jsem ráda za svoji podzimní bundu a pohorky.

Na tomhle místě také začíná Stezka smyslů. Nahoru a dolů lesními cestičkami a po úbočích. Pod nohami nám podkluzuje bahno. Je zrovna po dešti.
Najednou se stromy rozestoupí a před námi se otevře nádherná vyhlídka na hory kolem. Cedulka na místě nám radí: „Tady se rozhlédněte.“
Jiná zas nabádá: „Tady se zaposlouchejte.“ Zpěv okolních ptáků jí dává za pravdu.
Další zastávka. „Tady se nadechněte.“ Zavíráme oči a poslechneme. Zaplaví nás svěží vůně vlhkých vavřínových lesů.

Informační tabule rozmístěné podél stezky nám zase vyprávějí o tom, jak zelené lesy Anagy zachytávají déšť a svádí ho do údolí. Mají tak význam pro celé Tenerife, i když jich stále smutně ubývá. Jedna z cedulí má na sobě reliéf celého pohoří Anagy. „Zavřete oči a dotkněte se…“ 

Pochutnáváme si

Sedíme na dvorku staré kanárské budovy. Tlusté kamenné zdi, dřevěné trámy, spousta květin… Jsme tu úplně sami. Před námi stojí typické tenerifské jídlo – čerstvá mořská ryba, patatas bravas, což jsou celé brambory vařené ve slupce a obalené vrstvou soli (překvapení pro chuťové buňky!), a samozřejmě nesmí chybět omáčka mojo (čtená španělsky „mocho“) na několik způsobů.

Jako sladkou tečku za výborným obědem si objednáváme zákusek z gofia. Mlýny na tuhle naprosto tradiční kanárskou potravinu bylo to, co nás v první řadě přilákalo do údolí Orotavy. Gofio je mouka z praženého obilí, ze které se tu vaří snad úplně všechno. Polévky, přílohy, kaše… nebo dezerty jako ten náš. Chutná podobně jako chalva a je výborný.

Gofio se tu kdysi vyrábělo ve vodou poháněných mlýnech, které si teď toužíme prohlédnout. Když jsme ale podle pokynů v průvodci vyšplhali na pořádně vysoký kopec, zjistili jsme, že jsme hledali marně. Mlýn byl sice otevřený – a to doslova. Doširoka otevřené dveře přímo vyzývaly ke vstupu dovnitř, ale nikde nebyl nikdo, kdo by nás jeho vnitřkem provedl. Ani s pomocí místních, kteří zřejmě mlynáře znali, jsme se ho nedopátrali. Asi si s typickým španělským nadhledem nad tím, co ukazují ručičky hodin, prostě někam odskočil.

Moc nám to ale nevadilo, protože Orotava toho má i tak dost co nabídnout. Například Casa de los balcones – jeden z nejstarších místních domů v koloniálním stylu s kompletně zachovalým vnitřním vybavením.

Prohlídka tohoto domu je jako cesta zpátky časem. Za jedno euro můžete vystoupat do patra, kde jsou všechny pokoje ve stejném stavu jako před sto lety, včetně originálního vybavení. Ložnice, bohatě zdobený obývací pokoj s neméně bohatou knihovnou a křišťálovými lustry, kuchyně s hliněnou troubou, spižírna, původní přístroj na destilaci vody, vyřezávaný dřevěný balkon s posezením jako pro princeznu.



O všem vám bude do ucha šeptat příběhy audioprůvodce – pokud tedy rozumíte anglicky nebo španělsky. Češtinu v nabídce ještě nemají, i když se stoupajícím počtem Čechů navštěvujících Tenerife je možné, že ji časem také zařadí.

Ale ani pokud se nevydáte na obhlídku prvního patra domu, v jeho vnitřním dvorku je toho dost k vidění zdarma. Oči tu přecházejí z výstavy tradičních krajek, bohatě zdobených krojů jednotlivých ostrovů, starých fotek… To všechno vkusně rozmístěné mezi palmami a spoustou zeleně. I tady vám audioprůvodce podá výklad ke každému vystavenému předmětu.

U zadní strany patia najdete skrytý obchůdek s vínem a jinými lihovinami, kde si můžete koupit například místní medový rum, který se nevyrábí nikde jinde na světě. Vepředu si zas nezapomeňte projít obchůdek s krajkami a jinými suvenýry. Uprostřed patia se můžete posadit na lavičku u zurčící fontány a v klidu rozjímat. Atmosféra je tu poklidná a okouzlující.

Když jsme zakončili naši exkurzi do minulosti, stále ještě trochu omámení představami duchů španělských seňorit, které se chodbami domu kdysi procházely, upoutaly naši pozornost lákavě vyhlížející dveře restaurace Sabor Canario, na kterých se vyjímal certifikát excelence od Tripadvisoru. Měli pravdu – jídlo tu bylo opravdu excelentní.

Na závěr naší prohlídky Orotavy jsme se vydali do Jardín Victoria. Velký terasovitý park nabízí spoustu bujné zeleně, fontány, upravené záhonky, kouzelná zákoutí, a krásný výhled do dálky na moře. Pohodové zakončení našeho výletu.

Žasneme

Sáňkování v listopadu? To by samo o sobě nebylo tolik divné… ale v subtropech?

V malém městečku Icod de Los Vinos ale nedostatek sněhu nikoho nezastaví. Prostě se vezme prkno, namaže se voskem a hurá dolů ze svahu!

Zrovna tu probíhá nějaký festival. Městečko je svátečně vyzdobené, jedna strmá silnice je uzavřená pro dopravu a místo aut po ní dolů sviští děti na prknech. Dole bezpečně zapadnou do hromady pneumatik.

Chvíli se díváme a kroutíme hlavou. Přeju si tenhle podivný sport taky vyzkoušet. Pak zapadneme i my – do nejbližší restaurace, která má otevřeno. Číšník nerozumí anglicky, my nerozumíme španělsky, ale gesta a úsměvy jsou mezinárodní řeč. Donese nám lístek, na kterém zkusmo zaškrtáme různá políčka. Za chvíli už jíme ty nejlepší krokety na světě, plněné čerstvými rybami a dalšími dobrotami, spolu s místní omáčkou mojo. 

Mojo je tu všude. Je to červená nebo zelená omáčka z různých typů bylinek – zelené mojo verde, rudé mojo rojo… Nechápu, jak jsem bez ní doteď mohla žít. Kupujeme hromádku sklenic do zásoby i jako dárky pro rodinu a přátele.

V Icod de Los Vinos se dá taky vidět jeden z nejstarších stromů na ostrově – tisíciletý dračinec. To o tomhle zvláštním stromu aspoň tvrdí legenda. Ve skutečnosti je mu prý asi „jen“ 600 let.

Když k němu dorazíme, má už zahrada Parque del Drago Milenario zavřeno. Milý pán v pokladně nás ale nasměruje nahoru na náměstí, kde se dračincem můžeme pokochat i teď navečer – a zadarmo.

Prastarý strom je sice objemný, ale překvapivě nepříliš vysoký. Palma, která roste vedle něj, ho hravě převyšuje, a to jí určitě není tisíc let. Ale komu na tom záleží? Moře šumí. Nebe se zbarvuje do oranžova a slunce pomalu zapadá do vln. Vzduch voní solí a splněnými sny.

Fotogalerie: klik (zde)

Foto galerie




O mně a Miniprůvodcích

Jmenuji se Hela a cestování bylo odjakživa můj sen. Z různých důvodů si ho můžu plnit jen po kouscích, ale o to nadšenější jsem z každého nového místa, kam se můžu vypravit. A když zrovna necestuji, aspoň o všech nádherných koutech světa donekonečna čtu a sbírám tipy na levné letenky.

Web Miniprůvodce vznikl původně jako záblesk myšlenky před mou první sólo cestou do Marseille. Hledala jsem si o tomhle zajímavém městě informace, a jediný průvodce, na který jsem tehdy narazila, byla krátká kapitolka v Lonely Planet. Na místě jsem samozřejmě zjistila, že je tu k vidění a zažití mnohem víc, než se dá vměstnat do pár stručných odstavců v oficiálním průvodci. A nápad byl na světě.

Na nově vznikajícím webu Minipruvodce.cz bych ráda všem cestovatelům poskytla právě to, co tehdy chybělo mně samotné. Podrobné průvodce především méně známými, a přitom zajímavými místy, městy, i památkami. Samozřejmě v češtině, aby si jich mohli užít i ti, kteří neovládají angličtinu. Doufám, že vám budou užitečné a obohatí vaše cesty o místa, na která byste se třeba jinak nepodívali. 🙂