V polovině června 2013 jsem se vydal na dovolenou do Polska. Během krásných a prosluněných pěti dnů jsem se po vlastní ose postupně dostal až k Baltu a poznal jsem, že téměř všechny představy, které o této zemi mezi Čechy kolují, jsou mylné. Až na jednu – skutečně platí, že v Polsku je levně. Třeba bude i pro vás tento článek tipem na příjemný a finančně nenáročný výlet do tří měst s bohatou historií a zápisem do seznamu světového dědictví UNESCO – Toruň, Malbork a Gdaňsk.

Společnost Polskibus je mezi čtenáři tohoto serveru dostatečně známá. První jízdenku v každém spoji prodává za jeden polský zlotý, což je cena naprosto bezkonkurenční, a to i s ohledem na nedávnou kurzovou intervenci ČNB. Po bleskovém vyprodání prvních míst v daném autobuse však zůstávají i běžné ceny na neobvykle nízké úrovni, proto nemusíte truchlit, pokud nestihnete včas reagovat na zahájení prodeje nového kontingentu lístků. Já jsem si zakoupil celkem čtyři samostatné lístky: Praha – Varšava, Varšava – Toruň, Gdaňsk – Varšava, Varšava – Praha. Zaplatil jsem za ně celkem jen 60 zlotých, takže když Polskibus na jaře otevřel novou trasu, která mi umožnila přestoupit na bus do Toruně už v Lodži, mohl jsem si koupit lístek nový a ten starý zahodit.

Můj výlet začínal nočním přejezdem z Prahy do Toruně. Autobusy s čápem ve znaku provozované firmou Polskibus jsou na svou cenu nečekaně komfortní. Nemůžete sice požadovat denní tisk a kávu tak jako u Student Agency (i když při návratu se rozdával dezert zdarma), ale srovnání s autobusy Eurolines je zde naprosto na místě. Říká se, že v Polsku neexistují dálnice, a není to pravda. V Polsku se staví jako o závod, a čím dál tím delší úsek cesty do Toruně bude v budoucnu probíhat po dálnici. Bohužel v blízkosti hranic s ČR se pořád jezdí po okreskách, které nahánějí strach. Autobus tedy poskytoval dostatek místa a komfortu k relaxaci, ovšem v úseku Náchod – Vratislav – Lodž bych se na tamních silnicích raději nechtěl vyskytovat v době, kdy mrzne a hrozí náledí, a to v jakémkoliv silničním dopravním prostředku.

Toruň je kouzelné gotické město s kompaktním historickým (po válce rekonstruovaným) centrem. Při slunečném letním počasí je krásným zážitkem projít se po promenádě podél Visly, sledovat odlesky slunečních paprsků ve vodě a toulat se mezi obrovskými domy postavenými ze sytě červených cihel. Nejlepší pohled na hlavní náměstí se nabízí z radniční věže, budova radnice dále za 10 zlotých skrývá rozsáhlou sbírku polského malířství a řemesel, která pokrývá několik posledních století. Zahraniční výtvarné umění, každý měsíc jiné, najdete směrem na sever od centra v galerii Centrum Sztuki Wspolczesnej, která nám Čechům připomene holešovický výstavní dům DOX.

Vaše kroky v Toruni nemohou minout ani roztomilou expozici v rodném domě Mikoláše Koperníka, která místního rodáka představuje nejen jako převratného astronoma, ale i jako ekonoma, lékaře a právníka. Mým tajným tipem pro všechny pivaře je toruňský minipivovar Jan Olbracht. Jejich perníkové pivo je jedním z nejlepších tmavých piv, která jsem kdy ochutnal (cena tomu odpovídá – 10 zlotých). Pokud by vás překvapil ten nápad přidávat do piva koření na perník, vězte, že jsme v polské perníkové metropoli a tuto pochoutku tu potkáte na každém rohu (mají tu i muzeum perníku). A pokud se budete po degustaci lahodného moku tázat, kdo že byl ten Jan Olbracht, dozvíte se to v již zmíněné expozici v radnici. Nehledě na to, že z pivovaru i z radnice je to jen 100 metrů k lahodným masovým pirohům v Pierogarnie Stary Mlyn.

Polština má s češtinou mnoho společného, a tak není složité porozumět aspoň její psané podobě. Popisky v muzeu, na výrobcích v obchodech nebo na jízdních řádech pro mě nepředstavovaly problém, proto jsem se druhý den v Toruni impulzivně rozhodl pro půldenní výlet místní autobusovou linkou na zámeček Golub-Dobrzyn. Nejedná se o významnou památku, ale prohlídka této stavby byla milým zpestřením a za pár hodin jsem byl zpět v Toruni. Nocoval jsem v samostatném pokoji v podniku Hostel Orange, který byl na velmi dobré úrovni. Chtějí ovšem zálohu předem, proto k rezervaci zvolte web, který vám ji přímo strhne z karty (např. Hostelworld). Vyhnete se tak nutnosti posílat zálohu do Polska šekem nebo drahým mezinárodním převodem. Dvě noci mě vyšly celkem na 100 zlotých, cena byla tedy přibližně na české úrovni a za podobný obnos jsem spal i v Malborku a Gdaňsku.

Pro přepravu za kolosálním hradem do Malborku jsem záměrně zvolil zastávkový vlak, který staví i v Kwidzyně. Mají tam totiž také hrad. Dokonce hrad s katedrálou, v níž jsou pohřbeni tři velmistři Řádu německých rytířů. V pondělí měli zavřeno, proto jsem tyto stavby mohl obdivovat jen zvenku, přesto mělo i toto krátké zastavení své kouzlo a pak už honem na vlak směr Malbork. Po ubytování ve velmi čistém, zřejmě zcela novém penzionu Gemini Dom (hned u malborského nádraží) jsem zamířil k největšímu cihlovému hradu na světě.

Hrad Malbork bývá v pondělí otevřen jen částečně (nádvoří a venkovní prostory), zato v úterý jsem nastoupil na kompletní čtyřhodinovou prohlídku s anglicky namluveným audioprůvodcem na krku. Tento hrad byl v pozdním 13. století a ve 14. století nejsilnějším epicentrem moci v Pobaltí, jakožto sídlo velmistra Řádu německých rytířů a centrum řádového státu. Při prvním setkání s tímto obřím stavebním komplexem se tají dech a prohlídka je bohatá na zajímavá historická fakta. Je dobré dostavit se na prohlídku brzy ráno, tedy před příjezdem autobusů s německými turisty. Jednou ze zajímavostí, kterou nemáte šanci se dozvědět, dokud skutečně Malbork nenavštívíte, je velmi zdařilá výstava současného polského sochařství, která volně prostupuje nádvořími a sály a dokáže tak smísit znovupostavené dědictví středověku s naprosto současným uměním. V areálu hradu zároveň najdete zdařilou expozici uměleckých a duchovních předmětů vyrobených z jantaru. Druhým, bohužel už méně příjemným poznatkem, je fakt, že pár desítek metrů od zdí hradu začíná ošklivé sídliště z dob socialismu (viz fotogalerie). Pokud si ale odmyslíte paneláky a celkovou průmyslovou zpustlost tohoto města, hrad Malbork je zážitkem, který nesrovnáte s žádnou podobnou památkou v naší vlasti.

Po pár dnech jsem už věděl, že české představy o Polsku jsou trochu zkreslené. Ve skutečnosti tam vaří dobře, mají i památky světového významu, lidé jsou milí a shovívaví k vaší snaze mluvit polsky a pracují na rozvoji své dálniční sítě. Zbývá tedy vyvrátit poslední mýtus, a sice že studené Baltské moře v Gdaňsku není ke koupání. Vydržel jsem to pět minut, nejsem žádný otužilec, ale dokázal jsem to a skutečně jsem chvíli plaval v Baltu.

Také do Gdaňsku jsem se přepravil vlakem a ubytoval jsem se nedaleko od moře v Amber Studiu. Tuto ubytovnu doporučit nemohu, spíš si připlaťte za něco víc na úrovni. Obecně však seznáte, že v tomto hrdém velkoměstě bývalé Pruské říše je cenová hladina bydlení i stravování nastavena výš než v Toruni a Malborku. Turisté míří zejména na hlavní třídu, z níž není daleko k majestátnímu chrámu Nanebevzetí Panny Marie, největšímu cihlovému kostelu na světě. Stejně jako ostatní kolemjdoucí výletníci jsem i já dlouze přemýšlel, jak tento chrám dostat na fotku v celé jeho výši, výsledek můžete sami posoudit ve fotogalerii. Ještě víc než tento kostel, který je uvnitř vybaven jen minimálním mobiliářem, jsem si užil procházku na korze podél řeky Motlavy se zmrzlinou a pohledem na výletní jachty. Před dvacetihodinovou cestou domů (včetně tříhodinové přestávky na přestup ve Varšavě) jsem si tak užil té nejvíce středozemní atmosféry, jaká se vám na severu Polska naskytne. Jindřich Volák

Toruň
tor1

Toruň
tor2

Toruň
tor3

Toruň
tor4

Golub-Dobrzyn
golub

Kwidzyn
kwidzyn

Gdaňsk chrám Nanebevzetí Panny Marie – nejvyšší cihlový kostel na světě
gda1

Gdaňsk
gda2

Gdaňsk
gda3

Gdaňsk
gda4

Malbork
mal1

Malbork
mal2

Malbork (blízko u historického hradu je sídliště)
mal3